21. etapa – 20. 11.2021 .
Zítra to budou tři týdny. V neděli 31. října LP 2021 jsem se v 5 ráno odpoutal od mé mateřské lodi – manželky Hany a vystřelil jako satelit na oběžnou dráhu ranním vlakem napříč zemí italskou na start mého pěšího putování .Ona s kamarádkou po pár dnech společného putování zpět do vlasti se vydaly plnit své pracovní povinnosti.
Na jednu stranu mi to přijde hrozně dlouho, protože mé dny jsou dlouhé. Od rána do večera se přesouvám krok sun krok vpřed, mé oči skenují okolní krajinu a ukládají vše do šedé kůry mozkové i na iCloud spojený s mým telefonem.
Myšlenky se rovnají a dokonce mne i dojímají situace , o kterých bych nikdy netušil , že mne kdy dojmou, jako například dnešní příhoda s jehnětem o které vám za chvíli povím. Večer se pokud to jde snažím poznávat zdejší noční život a gastronomii , pak píšu své řádky a když ulehnu, ozve se bolest v mých nohách toulavých a jen tak neusnu.
Na druhou stranu , když se ohlédnu za sebe, přijde mi to , že to strašně rychle uteklo. Zřejmě také paralela s životem . Dnes jsem si sbalil stan na vojtěškovém poli a vydal se do další etapy mé cesty.
Z raní mlhy se začalo klubat slunce a blankytné nebe, a v hlavě se mi vybavila píseň od Hanky Zagorové,ve které zpívá : ,,Je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné’’ , a také celý den bylo a vzduch příjemně prohřívaly sluneční paprsky.
Nejprve jsem šel po silnici. Nebylo mi to moc příjemné, protože krajnice byla úzká a zvlášť tlaková vlna od projíždějících kamionů nebyla žádnou lahůdkou. V takových chvílích jsem si přál, abych nedopadnul jako ta žába, doslova vlisovaná do krajnice, kterou jsem si včera fotil .
Cesta pak uskočila od silnice do okolní přírody a bylo to o poznání lepší. Lautr rovina, ale i chvíli stoupání. Oni Italové ta města a vesnice zkrátka mají rozesety po kopcích, což nohy tuláka nepotěší, ale byl by hřích se takovým místům vyhnout. Navštívil jsem tak městečko Acquapendente, opět bloudil mezi jeho kamennými zdmi a občas se díval na jména na zvoncích a představoval si, jaký život tu asi prožívá Banella Conrado, Felici Bartol,R. Bandiera, Sara Nardini, nebo i nikdo jiný než sám Vincenzo Palumbo , který tu také bydlí a hlavou mi proběhla spousta roztodivných smutných i veselých příběhů, spojených s těmito jmény.
Když jsem vyšel z temných kamenných ulic města opět do lůna přírody uslyšel jsem takové smutné , plačtivé tóny. Pohlédnul jsem na louku vlevo a uviděl tam smutné , plačící sotva pár dnů staré jehňátko a hodně daleko od něj , spokojeně se pasoucí stádo , které se jeho usedavého pláče nevšímalo. Když mě spatřilo , jako by všechen smutek zahodilo a běželo ke mě a pak chtělo jít dokonce se mnou. Protože se mu jeho, ještě slaboučké nohy začaly podlamovat, vzal jsem ho do své náruče a nesl ho ke stádu .
Přenesl jsem ho přes hluboký příkop, který jej dělil od stáda, položil na zem a rozloučil se s ním. No jo, ale stádo, když mě spatřilo tak se začalo vzdalovat a pláč jehňátka zůstal nevyslyšen. To byl moment, kdy mi začaly mé i oči skrápět slzy. Neplakalo tedy to drobátko , ale i já, 61letý chlap.
Konzultoval jsem to ještě telefonicky s manželkou, která má v tomto oboru vysokoškolské vzdělání, ale ta mi jen potvrdila moji teorii, že se mne ty ovce bojí a že to musím nechat na přírodě. Tak jsem pokračoval v cestě myslíce na jehňátko a stále doufám, že když jsem ho přenesl přes ten příkop ho jeho ovčí maminka nenechá na pospas.
Další krajinný part byl rovinatý s výhledem na ne příliš vzdálené hory. Proplétal jsem se cestami klikatými i rovnými jak přímky , pozoroval probíhající zemědělské práce na polích( dnes to bylo především setí a vláčení) stále myslíc na jehňátko a tma krátkého listopadového dne mne dostihla v městečku San Lorenco Nuovo. Dole pod sebou jsem ještě před padnutím úplné tmy spatřil dole pod městem nádherné Bolsenské jezero a to bude doufám součástí mého zítřejšího dne .
