17. etapa – 16.11. 2021
V tento den, úterý 16. listopadu 2021 jsem se nějak nemohl odtrhnout od města, kde jsem spal předchozí noc.
Ta středověká italská městečka, zvláště taková , kde nejsou davy turistů, kterými jsem se prodírat v Sieně mě nesmírně baví. Asi jsem na středověk docela i ujetý.
Po ranní kávě a sladkosti v baru u jedné ze vstupních bran jsem se ještě hodinu jen tak toulal jeho uličkami a četnými průchody připomínající temné tunely. Temné bylo i nebe plné mračen, ze kterých se snášel na kamennou dlažbu, po které jsem kráčel déšť.
Vybavoval se mi před očima onen temný středověk, jak nám o tom vyprávěli ve škole učitelé dějepravy a tu představu jsem si v mysli uchoval.
On ale ve skutečnosti podle některých pramenů tak temný nebyl, naopak byl obdobím počátku pokroku v mnoha směrech lidského konání, například v umění, architektuře a vědě. On vlastně formoval základy moderní společnosti. No a i když to bylo pro mne těžké ( vydržel bych se tam toulat déle) , uvědomil jsem si, že musím jít dál, vždyť dny jsou tak krátké .
14:10 ve prospěch tmy a musím dojít do bodu B. Vlastně nemusím, ale chtěl bych. Opustil jsem tedy Buonconvento jednou z jeho bran a naposledy se dotkl starých dřevěných vrat , která uzavírají bránu.
Prošel jsem předměstím, pozoroval jiný tip architektury. Musím konstatovat, že i tento pohled byl zajímavý, taková sonda , jak bydlí většina dnešních Italů. Proto se jim nikdy nevyhýbám a procházím jimi rád. Následně jsem začal stoupat do zvlněných Toskánských kopců, tentokráte opět posetých vinicemi a poli a obdivoval ten lidský um a píli, která si uzpůsobila krajinu k užitku svému.
Když jsou po cestě vinice jsou na ní i viniční domy, ve kterých se réva dílem lidských rukou přetváří v lahodný mok. Jednu zastávku jsem učinil a dostal zdarma jednu skleničku. Cesta byla moc hezká , cesty se klikatily a z obou stran téměř po celou dobu poskytovala panoramatické výhledy z obou stran do kraje. Ke škodě byl jen ten déšť, který po celý den neustával, neboť ty pohledy místy značně zakalil.
Snažím si své cesty moc neplánovat. Zjistil jsem, že když na rozdíl od dřívějších cest, kdy jsem si dělal mnohdy i velmi podrobné itineráře si takto cesty více vychutnám. Ano, připouštím, že někdy mi může něco zajímavého uniknout, ale to nevědomé objevování světa mne naplňuje jaksi více.
Připadám si tak trochu jako něco mezi Kryštofem Kolumbem a Alenkou v říši divů. A tak jsem dnes na konci své cesty spočinul v němém úžasu přes hradbami dalšího magického města San Quirico d’Orcia a začal se zase toulat v jeho ulicích. Měl jsem na to dost času, protože na těch malých italských městech podávají striktně večeře až po půl osmé a já tam byl již v 5 . A co bylo dnes k večeři? Na doporučení jedné milé čtenářky typická toskánská hustá zeleninová polévka Ribollita, která mne příjemně nasytila a zahřála a místní varianta guláše, a vše jsem zalil dobrým červeným vínem.
