Via Francigena 2022

 

Závěrečná zpráva ( 8-14.11.2022

Druhým rokem se toulám po Italské části poutní trasy Via Francigena,  ale nedošel jsem opět až do Říma, ač již pro tentokrát jsem byl Věčnému městu téměř na dosah. Téměř. Leč, cesty osudu jsou někdy nevyzpytatelné. Můj zdravotní stav místo toho, aby se zlepšoval, se naopak zhoršoval, a tak jsem se rozhodnul to vyležet a zaplatil si v Ronciglione další 3 noci. 

Navštívil jsem lékárnu a cestou v prodejně ovoce a zeleniny si koupil plno mandarinek a hroznového vína, zalezl si do své komůrky a ládoval se tím vším, četl jsem si a poslouchal audoknihy, když jsem zrovna nespal, a že sem toho prospal opravdu hodně. 

Přišlo mi to i takové zvláštni a do jisté míry osudové, protože jsem zůstal ve městě, ve kterém jsem v mládí strávil malou část svého života. 

Svůj příchod jsem si ale představoval poněkud jinak. Tak trochu tiumfální. Těšil jsem se na ten okamžik, kdy tam přijdu a budu si vychutnávat každý krok a snažit se rozpoznávat místa, a třeba i tváře lidí. 

 V mých představách byl nejsilněji vizualizovaný okamžik, kdy večer, poté, až se někde ubytuji, přijdu do pizzerie, kde jsme tehdy pracovali, sednu si k vyhřáté peci, kde se topilo dřevem z lískových ořechů a objednám si pizzu a budu si ji vychutnávat, dívat se do pece na praskající oheň, nasávat tu směsici vůně kouře , rormarýnu a bazalky, kterými vždy byla místnost prosycena. 

A třeba tam bude ještě Asunta, nebo Fabricio , vždyť byli tehdy o pár let mladší než já, nebo třeba štamgast, na jehož jméno si nepamatuji, ale na přezdívku ano.  On vždy přicházel takovou zvláštní, klouzavou chůzí, která mi připomínala pohyb na lyžích. Dal jsem mu tehdy přezdívku Tomba, která se velmi rychle ujala. ( Alberto Tomba je bývalý italský lyžař, specialista na slalom a obří slalom, olympijský vítěz, mistr světa a držitel velkého i malého křišťálového glóbu.)

Jak to mnohdy bývá, nejen na cestách, ale i v životě , někdy se ty představy a sny od reality sakra liší. 

Po třech dnech v posteli jsem se odhodlal jít alespoň na malou procházku městem. Nic ani nikoho jsem po těch 32 letech nepoznával. 

Bloudil jsem jeho uličkami křížem krážem, nasával tu onou zvláštní a neopakovatelnou atmosféru starých italských středověkých měst. Chvíli jsem se také posadil mezi místní důchodce , kteří mne zde v Itálii fascinují tím, že velmi často jen tak sedí před četnými kavárnami , špacírkou si podepírají hlavu , povídají si, nebo jen tak pozorují provoz na ulici.  

Pozorujíc je , kladl jsem si mnoho otázek. Vyzařuje z nich takový velký vnitřní klid, nejsou na nich vidět  zámky stresu, jako na mnohých našich seniorech. Zřejmě si neposílají řetězové emaily s dezinformacemi a neposlouchají falešné proroky, jejichž vláda a moc je založena na stresu a strachu ostatních. Alespoň takový to na mě dělá dojem . 

Pro doplnění mého pozorování je zde ještě jedna , také poměrně četná kategorie důchodců.  V mnoha živnostech, především v restauracích a kavárna jsem se setkal s tím, že tam pracují a obsluhují lidé i ve velmi pokročilém seniorům věku.  To je zase dáno tím, že většinou jde o rodinné firmy, jejichž  vývoj nebyl jako u nás ničím přerušen  a ti lidé jsou s tou firmou tak spojeni, že neodejdou, dokud je, jak se říká ,, smrt nerozdělí.” 

Každopádně i na parte, u kterých  je v Itálii zvykem mít je vyvěšená veřejně můžeme často vidět velmi úctyhodný věk úmrtí. 

Není divu, Itálii patří podle statistik 4. místo v délce věku  dožití  (83,2 let) ze 190 sledovaných zemí  světa. Lépe již na tom jsou jen Španělé  , Švýcaři a Japonci kterým patří první příčka (83,9 let). Pro milovníky statistiky ještě uvádím, že my jsme až na 35 místě (78,9 let) a na poslední, 190 příčce je Siera Leone (52,2 let). Asi na tom přístupu k životu  dolce vita  něco bude. 

Poslední dva dny to byla již jen taková menší rekonvalescencí procházka, cca do  8 kilometrů vzdáleného města  Capranica. Cesta vedla téměř převážně mezi plantážemi lískových ořechů, v nichž probíhal čilý ruch spojený s posklizňovou úpravou obrovských keřů připomínajících spíše stromy. Ty podzimní práce spočívaly v prořezávání větví , přebytečných výhonů a v celkovém prosvětlování keřů tak, aby z každého čněly pouze  čtyři  zdravé silní výhony, zaručující bohatou sklizeň velkých plodů  na další rok. 

V Capranici mne čekalo další středověké město, kde se zastavil čas, jeho pitoreskní uličky a zákoutí, o kterých jsem psal již mnohokrát v souvislosti s jinými italskými městy a třeba i výborné špagety s pistáciemi, prý místní specialita v podniku vedeném staroušky, kteří byli v pokročilém věku.  Vyzkoušel jsem u nich ještě hovězí na houbách a obojí bylo víc než skvělé a porce víc než obvyklé. 

A pak se již vše nějak zrychlovalo, další den jsem šel 3,5 kilometrů na  vlak. Cestou jsem si sbíral v aleji, která lemovala silnici jedlé kaštany, abych mohl udělat doma manželce tu polévku z kaštanů a cizrny, která mne tak oslovila ve Viterbu, a kousek před nádražím jsem i jeden kaštan tak trochu symbolicky zasadil do země, abych vrátil přírodě co jsem si vzal a říkal jsem si, že třeba někdy , až tady již dávno nebudu, vyroste z toho kaštanu strom a jeho plody budou sloužit lidem a třeba si z nich udělají také tu dobrou polévku, anebo úplně něco jiného.

A zůstávají tak do budoucna další nedošlapky a možná i příšlapky na mé nedokončené Via Francigeně, na kterou se, budu-li živ a zdráv co nevidět vrátím.

V ulicích Ronciglione

V ulicích Ronciglione

 

 

Capranica
Capranica

 

Noční Řím

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *