7.etapa – 7.11.2022
A je tady sedmička. Nikoliv pionýrů, jak pamatujeme my starší a pokročilí , ale má letošní 7 . etapa na Via Francigeně v 7. listopadový den, který je naštěstí již normální den a nezačíná měsíc přátelství se sovětským svazem , se kterým přišla bída na zem, jak také pamatujeme my pamětníci.
Dnešní den byl pro mne ve znamení vzpomínek, ne však na události popsané v prvém odstavci, ale na rok 1990, kdy jsem s kamarádem Arnoštem těsně po revoluci jel zrovna sem, do míst, jimiž procházím na chvíli pracovat a nasát tak tu západní atmosféru, která nám nebyla po dobu našeho dětství i dospívání dopřána poznat.
Plní nadšení jsme tehdy česali olivy , pak s nimi jeli do lisovny oleje, poté do mlékárny pro sýr, a hup do pizzerie, kde nám začala druhá směna , právě tím sýrem, který jsme umleli v mlýnku s pak jim posypávali pizzy.
Pomalu jsem šel tím krajem vzpomínek a snažil se rozpoznávat , ale moc mi to nešlo.32 let je asi dost , aby člověk zapomněl, dokonce ani tu pizzerii jsem nenašel, vím že byla v kopci po pravé straně, ale ono těch kopců je zde poněkud více. Ještě zítra to zkusím a doufám, že to není začáteční skleróza.
Nejprve jsem šel ještě dlouho kaštanovým lesem a u silnice i potkal pár sběračů. Ono jich tu je tolik, že se to ani vysbírat nedá. A to se krom lidí, snaží i divoká prasata, soudě alespoň dle velkých rozrytých ploch a též chrochtání, které jsem slyšel večer, když jsem nocoval ve stanu.
Kaštanové lesy přešly plynule v lesy dubové a posléze bučiny a to jsem již sestupoval do údolí k překrásnému jezeru Vico na jehož hladině se odrážely hřejivé sluneční paprsky, kterými byl příjemně prohřátý dnešní den .
U jezera jsem si udělal příjemnou, leč ne dlouhou přestávku . To je trochu nevýhoda tohoto období, když to máme 14:10 ve prospěch tmy , ale proti 20:4, co jsem zažil počátkem roku ve Finsku to ještě jde.
Od jezera až do Ronciglione , města mých vzpomínek jsem šel výhradně kolem plantáží lískových ořechů , kterých je zde neuvěřitelné množství. Vybavoval jsem si tu chuť pizzy, kterou jsme tehdy dělali v peci, kde jsme topili výhradně dřevem z těchto keřů i chuť oliv , které se sušili v kouři. Lepší olivy jsem od té doby nejedl.
Pak jsem vstoupil do města Roncignilone, dalšího italského středověkého města, kde se zastavil čas a dal di dobrou večeři , divočáka marinovaného dva dny ve víně se zeleninou( alespoň tak to bylo deklarováno v jídelním lístku) s polentou s houbami a pak si zalezl , tentokrát do postele doléčit své neduhy.
A protože mám nad hlavou obraz s anděly, budu doufat, že to jsou mí strážní andělé a že mi pomohou.
´
