5.etapa – 5.11.2022
Ráno jsem sbalil na louce pod Montefiascone svůj polostan a vydal se dál, směrem k Římu.
Polostan jsem svůj domeček začal nazývat proto, že ani oprava tyče se nepovedla tak, aby držel svůj původní tvar , kterým je oblouk.
Výsledkem tedy je, že jsme tam oba ( já a batoh) natěsnáni jako sardinky v olejové konzervě a k tomu je prostor ještě přerušen trekovými holemi, kterými se snažím mu dát alespoň nějaký tvar a nad sebou zachovat alespoň malý sloupec vzduchu.
Nestěžuji si. Já již delší dobou ty různé těžkosti , které se logicky přihodí na cestě vnímám s nadhledem a i jakousi pokorou, protože tak to prostě je i v běžném životě a co nás nezabije, to nás posílí.
Bolesti v krku sice ustoupily ale místo nich nastoupila rýma a menší teplota, ale i tak jsem cestu do Viterba, čítající 20 kilometrů ušel a prožívám tu ,, horečku sobotní noci”, ale v poněkud jiném významu , než je tomu ve známém filmu s Johnem Travoltou.
Cesta byla vedena zemědělskou krajinou mezi rozlehlými olivovými háji prostřídanými plantážemi lískových ořechů a kiwi, občas protkána poli a loukami, na nichž se pásly stáda ovcí. Naprosto dokonale využitá krajina ve prospěch člověka.
Kiwi mne trochu zklamalo, protože jsem po rozkrojení zjistil, že ještě má do zralosti a tedy i poživatelnosti hodně daleko. Ten požitek sníst jej, čerstvě utržené jsem tudíž nezažil.
Cestou olivovými háji mne zaujala sklizeň. Ne, že bych nevěděl, jak se olivy sklízí.
Před 32 lety, krátce po revoluci jsem byl s kamarádem shodou okolností v této oblasti sklízet olivy . Natáhli jsme pod stromy sítě , přistavili ke stromu řebříky a pak česali větvičku po větviček takovými umělohmotnými hrabičkami. Pak jsme olivy nasypali do pytlů a jeli s nimi do lisovny s tam nám z nich vylisovali čerstvý olej.
Jak se tak říká, ,, pokrok ničím nezastavíš”, a ten se nezastavil ani u sběru oliv. Procházeje mezi háji pozoroval jsem různé motorové i elektrické vrnící mašiny, na dlouhých tyčích, takže nepotřebovali ani žebříky sklízet olivy. Ruční sběrači byli v naprosté menšině.
Jedna z těch vrnících tyčí mne zaujala obzvlášť .
Z kompresoru napojeného na traktor vycházela trubice a ten pneumatický sběrač to z těch stromů shazoval daleko rychleji než ostatní.
Jak jsem tam tak stál, pozoroval a fotil, nabídli mi, zda-li to nechci zkusit , a tak jsem se stal pro dnešní den, alespoň na chvíli česačem oliv a mohl se tak více ponořit do vzpomínek na toho 30 letého kluka, který je poblíž česal, i na ty lidi, které tehdy poznal a s těmi myšlenkami se ubíral k branám středověkého Viterba, které jsem moc ještě neprošel, neboť ležím v posteli a prožívám horečku sobotní noci, ale o tom jsem vlastně již psal.
