14.etapa – 13.11.2021

Je sobota 13.11.2021. Po celou včerejší noc jsem opět zažil střelbu. Chvílemi s velikou a soustředěnou palebnou silou.

Jak jsem se již zmínil, v podmanivém městečku Monterrigioni, které je mj. známo tím, že zde Dante napsal své Peklo jsem konečně natrefil na levné ubytování pro poutníky, které nebylo zavřené. Jak většinou to tak bývá, co je levné, má svoji mouchu. No a tou mouchou pro mne byl jeden ze dvou Italů, kteří se mnou sdíleli pokoj.

Říkal jsem si, že ten člověk musel snad sníst k večeři kýbl hrachu, protože ta střelba vycházející z jeho útrob byla velmi intenzivní. No, ale jak to tak již v životě bývá, všechno zlé je i k něčemu dobré, v životě jsou temné i světlé stránky, jan a jing.

Italové, kteří vyrazili na víkendové putování vstávali v nesmyslných 6 hodin a vyrazili do ranní tmy. Chvíli jsem se převaloval, ale stejně jsem nemohl usnout a tak jsem po ranní sprše za ranního rozbřesku vyrazil směr Siena. Ještě dlouho poté, co jsem opustil hradby toho magického města, jsem se nemohl nabažit toho pohledu a ohlížel se často zpět . I cesta krajinou byla jiná, vše bylo nejprve zahaleno v mlžném hávu a postuně se vyklubovalo sluníčko, které po většinu dne příjemně hřálo. Denní maximum bylo 20 stupňů, takže jsem se i docela zpotil.Krajina byla příjemně rozvolněná, převážně lesnatá . Ze stromů převažovaly duby a jedlé kaštany a podél cest jsem viděl opět po několika dnech kvetoucí bramboříky, které mi projasňovaly cestu svými růžovými květy, 

Zhruba po 20ti kilometrech jsem stál před branami dalšího toskánského skvostu, kterým je město Siena . Než jsem vstoupil do její úchvatného historického jádra, prošel jsem ještě čtyři kilometry předměstími .

Historické centrum Sieny mi opět vyrazilo dech. Jen mi to rozjímání kazily všude přítomné davy turistů, valící se ulicemi. Přeplněné byly nejen ulice, ale i restaurace . Už jsem se i trochu bál, že se nenajím. Čtvrtý pokus naštěstí vyšel a já jsem si příjemně zaplnil žaludek vynikajícím rizotem s mořskými plody a vše spláchnul bílým vínem.

No a potom jsem se toulal tím krásným historickým jádrem až téměř do setmění. A protože listopadové počasí má i zde své vrtochy, začalo i dost pršet a tak jsem se ještě chvíli toulal oděn v pláštěnce a dělal své oblíbené fotky kalužovky. Kdyby si to někdo z vás chtěl zkusit, stačí obrátit mobil a čočku přiložit ke kaluži. No a když nemáme kaluž, tak si jí vyrobíme. Jak? Vylejeme na zem trochu vody třeba z petky.