23.11.2021 – cesta do Říma
Již jsem si myslel, že nic nenapíšu. ,, O čem asi?”, řekl jsem si. ,, O cestě vlakem? ,, O Římě, který je notoricky známou turistickou destinací?’´
Ale ten dnešní den začal nějak jinak a lépe , než jsem si myslel a pro mne , který se na cestě nesetkal s mnoha lidmi a více jak 3 týdny šel téměř prázdným krajem to byl takový malý svátek. Již jsem krátce psal o italské babičce, která mne ráno odvezla na nádraží. Neskutečně lidská bytost.
Ráno mi zaklepala na dveře a pozvala mne na připravenou snídani. Byli jsme dohodnuti na osmou hodinu ranní . Na stole mne čekala termoska s horkou kávou, horké mléko, a plno jídla. Zeptal jsem se jí jak se dostanu do Říma. Napsala mi na papír treno- 8.25. Z googlu jsem věděl, že nádraží je vzdáleno 3,5km od města, proto jsem poděkoval a nevěnoval tomu dále pozornost. Bylo totiž již po osmé.
Paní Mária, tak se ta kouzelná italská babička jmenuje si stoupla přede mne a rukama stimulovala pohyb volantem a ukazovala směrem dolu. Chrstnul jsem do sebe rychle kafe a kus koláče, babička Mária si zapálila cigaretu a v pyžamu se odebrala k autu a já cupital s batohem na zádech za ní.
Přešel jsem ulici a viděl Mercedes jak zrovna bliká po otevření dálkovým ovladačem. Otevřel jsem kufr a hodil do něj svůj zašpiněný batoh. V tu z místa řidiče vyběhla nafintěná dáma a s vyděšeným výrazem ve tváři mi něco italsky říkala.
Opodál se smála italská babička v pyžamu u své otlučené pandy. Přemístil jsem svůj batoh z mercedesu do pandy, omluvil de té , stále ještě vyděšené dámě a s babičkou a její otlučenou pandičkou, kterou cestou na nádraží ještě 2x v těch úzkých uličkách s úsměvem na rtech a cigaretou škrábla jsme vyrazili směr nádraží . Pak najednou zastavila před trafikou a vběhla do ní . Čas odjezdu mého vlaku se nebezpečně přibližoval. V duchu jsem si kladl otázku,, To se pro ty cigarety nemůže stavit na zpáteční cestě?´´
V tom přiběhla ve svém pyžámku a dala mi do ruky lístek do Říma. Hluboce jsem se zastyděl za své pochybnosti. Babička pak se mnou zůstala i do odjezdu vlaku a ještě jsme si zamávali.
Z její řeči jsem pochopil, že navštívila v mládí Prahu a Karlovy Vary. V tu chvíli jsem věděl, že tu cestu nemohu skončit, ale jen odložit v čase. Babičce jsem slíbil, že po Novém roce si u ní zaplatím pokoj a budu pokračovat směr Řím. A když se jí tak líbily ty Vary, řekl jsem si, že ji přivezu pořádnou láhev Becherovky. No a pak se můj doposud pomalý svět poněkud zrychlil a pozoroval jsem jej z rychlíku. Ten mě dovezl do věčného města .
Najednou jsem se ocitl téměř po měsíci stráveném v lůňe přírody v jiném světě. Světě plném lidí, aut i třeba motorek, kterých jsou v Římě tisíce. Svět tolik odlišný od toho, kterým jsem dosud šel.
Jsem ubytován na předměstí Tributina,kam jsem dnes přijel vlakem a ze kterého mi zítra odjíždí autobus do Prahy. V posledních letech jsem všude létal letadlem, ale tentokrát mne autobus vyšel 3x levněji, tak jsem si řekl, že to zkusím.
No a v Římě samotném jsem se po zbytek dne toulal po tomto předměstí a pozoroval životy těch všech Proettiniuiů, Cresciů, Cherubiniů a dalších lidí , jejichž jména jsem spatřil na zvoncích . A vůbec mi nevadí, že jsem pro tentokráte nespatřil Koloseum. Snad se mi to podařilo zachytit i na některé z fotografií.
