23. etapa -22.11.2021
Dnes jsem zapíchnul pomyslný špendlík na mapě 100kilometrů před Svatopetrským chrámem.
Všechny cesty jednou končí, některé se uzavřou navždy, jiné se jen přeruší. Zase, opět paralela cesty poutní s cestou životem. Alespoň tak mi to připadá. Můj čas se nachýlil k odjezdu a doufám, že to pro mne bude jen ta druhá varianta, přerušené cesty , na kterou se brzy vrátím, protože mi byla veskrze příjemná a není racionální důvod ji nedokončit.
Samozřejmě stát se může cokoliv, ale člověk by měl být optimista . Na cestě jsem potkal pomník jednoho holandského poutníka, který svoji cestu nedokončil. Tisíce jiných lidí , možná více však za ta staletí, během kterých se putuje do Říma svou cestu dokončili. Ne, nechci mít pohřební řeči. Chci žít na plné pecky.
Mnohokrát jsem ve svých příspěvcích zmínil svůj celoživotní vzor a vzácného přítele Karla Kryla, kterého mi osud přisoudil poznat, aby se nestal jen mým vysněným vzorem, ale posléze i vzorem reálným. Krom mnoha cenných rad, které mi do života dal mi i několikrát řekl: ,,Brožíku( tak mi říkal) člověk má žít na plné pecky, protože nikdy neví, kdy mu Nejvyšší přetne žílu.” Když dokončil tuto větu, dotknul se prstem pravé ruky krční tepny. Úplně nejvíce jsem si ta jeho slova uvědomil v ono smutné jaro 1994, poté, co tento malý velký muž odešel z pozemského života a snažím se tak žít.
Vás ale zřejmě více zajímá má dnešní cesta, nežli mé vzpomínky. Ale pro mne je i mnoho vzpomínek součástí cesty tohoto typu . Člověk se opravdu dostane do takové bezstarostné fáze, že jihne u takových všedních věcí, jako je třeba zvláštní strom, kořen, či kámen porostlý mechem, vodopád, či potok.
Dovedl jsem na své cestě třeba docela dlouho pozorovat krouživý let dravců, nebo i květy podél nich. Dokázalo mne dojmout ztracené jehně. Poznal jsem tvář italské země ve své , myslím autentické podobě. Viděl jsem rolníky na polích i vinicích , i prosté pastevce ovcí.
Krom Sieny, kde bylo i v tuto roční dobu hodně turistů jsem na dalších místech jich mnoho nepotkal. Ba ani poutníků na Via Frsncigeně. Dva Němce, co šli opačně, jednu bázlivou Francouzsku, která se bála se mnou dát do řeči. Včera jsem potkal v kostele 2 poutníky ze San Diega a dnes jednoho Itala. Jinak to byla cesta se sebou samým.
Jít sám je i vlastně smyslem poutních cest a pravdou je, že jsem si i na tento styl putování krajem zvykl. Jaká byla dnes cesta? Voněla po dešti a tlejícím listí. Velkou částí mi připomínala putování Českou krajinou někdy v polovině října. Počasím i zbarvenými listy na stromech.
Také jsem šel chvíli po původní dlažbě Via Francigeny a představoval jsem si, jak po ní v minulosti drnkaly dostavníky a chodili lidé z celé Evropy pro rozhřešení do věčného města, zpytujíc své svědomí.
Bylo to takové melancholické, přednávratové. Není to o tom, že bych se netěšil domů, ale o tom, že mne vždy v tento moment přepadne i takový zvláštní druh lítosti, že cesta končí. Ale zároveň i vím, že jak zpíval Michal Tučný se těch cest toulavých již nikdy nezbavím.
Město, do kterého jsem dnes došel se jmenuje Montefiascone. Ční na kopci nad Bolsenským jezerem a z měst, kterými jsem prošel na mne působí zvláštním dojmem. Je takové temné, plné šedi a oprýskaných omítek . To je úplně ta Itálie, kterou jsem dříve , nežli jsem mohl cestovat spatřil ve Feliniho filmech . Jak se i jednou vyjádřil:,, Mé filmy jsou o lidech mého kraje. Se všemi jejich pověrami, chybami i zdravým rozumem’´
Myslím, že i mě bylo dáno na cestě vidět tu pravou , nefalšovanou Itálii , která mi ukázala svou pravou tvář. I to je o důvod více se vrátit a zažít si krůček po krůčku další italský part.
PS: zítra se přesouvám již ne po své ose do Říma a odtud pozítří do vlasti. Nevím, jestli to bude na tolik podnětné, abych o tom něco napsal . Spíše ne, i když člověk nikdy neví. Jak se říká , nikdy neříkej nikdy….A moc vám děkuji za Vaše hezká slova i za to, že jste kus mé cesty šli se mnou!
