Den pátý 26.6.2022
Dnes jsem neprocházel vyjímečně žádným hřbitovem, ale golfovým hřištěm . Hned na začátku hřiště mne uvítala restaurace ve které jsem si koupil výtečnou rybí polévku a docela dobré dánské pivo Carlsberg. V polévce bylo tolik kousků masa z tresky a krevet, že jsem měl co dělat abych jí dojedl. Ale gastronomický zážitek to byl na výši. Jako bonus jsem ještě dostal kávu a koláčky z lineckého těsta plněné marmeládou zcela zdarma, což jsem samozřejmě neodmítl.
Procházeje golfovým hřištěm, na kterém jsem byl poprvé v životě jsem pozoroval to hemžení na vzorně upravených trávnících. Pozoroval jsem, jak je v různých místech tráva střižena do různé výšky, neboť někdy tvoří dráhu, jindy naopak překážku. Pozoroval jsem golfisty a gofistky, jak své míčky odpalují od odpaliště do jamky, jak tlačí před sebou své nádobíčko ve vozících a někteří se pohybují v elektrovozech.
Ta cesta hřištěm byla docela dlouhá. Bylo to klasické 18 jamkové hřiště , které má rozměr kolem 6 kilometrů. Po chvíli se začala přibližovat bouřka a já začal vzpomínat jak se má člověk chovat v přírodě aby jej nezasáhnul blesk a své vzpomínky jsem oživil Googlem . O golf jsem se přestal zajímat ,ostatně jsem jej vždy považoval za záležitost snobů a špatně provedenou procházku.
Mým jediným přáním bylo se dobře ukrýt . Když jsem tak o tom přemýšlel, jako zázrakem jsem před sebou spatřil malý, dřevěný přístřešek, ve které jsem v pohodě přečkal bouřku .
Po bouřce ustal déšť a já mohl pokračovat v cestě lesem a nasávat ten svěží, zdravý pobouřkový vzduch prosycený zápornými ionty.
Když jsem vyšel z lesa, míjel jsem opět vzorně upravené dřevěné domy na polosamotách, mírně zvlněnou krajinu , ve které lesy prostřídávala pole a také protnutou dálnicí, ze které byl i daleko od ní slyšet silný hluk.
Došel jsem do městečka Lödöse, které bylo krom hezkých domů na okraji stejně nezajímé, jako většina jiných malých sídel , která jsem prošel. Těm městečkům chybí malebné centrum a nic takového nebylo ani v Lödöse. A opět jen pizzerie a kebab. Večeři a snídani na druhý den jsem si tedy koupil v tamním supermarketu.
Když jsem povečeřel, zahlédl jsem autobusovou zastávku a řekl jsem si, že bych mohl někam popojet. Autobus měl jet do 8 kilometrů vzdáleného městečka Götta. Měl jet za půl hodiny. Zkusil jsem mávnout na auto, které projížděli a zastavil mi hned první řidič a tak namísto 8 kilometrů do Götty jsem dojel do 33 kilometrů vzdáleného Trollhättänu, jehož návštěvu jsem měl také v plánu.
