16.5.2022 Probuzení se psy
Včera večer jsem dosáhl docela vyčerpán prvního vrcholu a dotknul se ocelového kříže vypínajícího se nad vrcholem. A kochal jsem se a kochal těmi úchvatnými scenériemi přírody i architektury pohádkového Positana, které bylo hluboce po de mnou. Útrapy nekonečného výstupu po schodech a prudkých kamenných cestách byly již minulostí.
Po chvíli mé oči fascinovalo zcela rovné , čerstvě posekané políčko s úžasnými výhledem. Pocitově to bylo jasné, svůj stan postavím zde a už jsem se těšil na následující ráno, až pohlédnu ze stanu směrem ven. To místo bylo tak pěkné, že jsem před stanem seděl až do západu slunce a četl jsem si nový román od Kateřiny Tučkové, který mi manželka se spoustou jiných knih přidala do čtečky Kindle .
Ráno vidím ze stanu něco jiného, nežli jsem si večer představoval , a to dva psy. Nedávno mne očumovali zvědaví koně, nyní psi, ,, Co uvidím příště?”, kladl jsem si otázku. Ti psi ale nebyli na první pohled nebezpeční, byli takoví veselí a hraví a také zvědaví. Po chvíli jsem uslyšel mužský hlas a tak si mne krom psů prohlížel i italský stařeček a říkal mi : ,, Caldo, caldo”( zima, zima) a pak odešel i se svými psy. Zima mi nebyla, zachumlal jsem se opět do svého spacáku a ještě tak na hodinku usnul.
Paprsky ranního slunce pronikající do mého dočasného příbytku již byly tak silné, že jsem provedl jeho demontáž a ještě jsem na tom místě chvíli seděl a četl jsem si. Po chvíli se objevil na bramborového políčku nade mnou stařeček z dnešního rána a začal střídat postťřik, zřejmě proti mandelince. Když začínaly padat krůpěje postřiku i na mne, vyrazil jsem dál do hor vstříct novému dni.
A bylo to, nahoru, dolu a zase nahoru. Zdolal jsem tři vrcholy, z toho jeden omylem, když jsem přehlédl odbočku. Odměnou mi byl nádherný výhled na Sorrento a okolí, majestátní Vesuv vypínající se nad Neapolským zálivem i moře poseté loděmi i malými lodičkami. Trestem mi byla strmá cesta zpět plná kamení a to , že mi došla voda, což v tom vedru zrovna nebylo nejpříjemnější.
Ale jak již jsem mnohokráte zmínil, každá cesta, kterou podnikneme je takovou zmenšeninou našeho života se všemi jeho radostmi i strastmi. Ty litry mého potu, bolavé nohy a pár škrábanců z trní a i ta žízeň byly zcela přebity tou krásou hor, moře, záplavou kvetoucích orchidejí i jiných květin, vůní divokého rozmarýnu i vůní moře pode mnou. Ta cesta, kterou jsem šel mi přišla podobně čarokrásná, jako Stezka Bohů, kterou jsem kráčel před pár dny a i možná trochu romantičtější, protože jsem nenarážel na davy turistů, kteří zde byli absolutní vyjímkou.
