Nejen kolem pláží, kde bílý sníh září (19.1.2022)
Dnešní putování po severní Evropě jsem po snídani začal tím, že jsem se vydal směrem k moři. Cestou jsem minul kostel, který je jednou z mála památek v Kemi. Jak nebylo žádné historické jádro v Rovaniemi , nebylo nic takového ani zde. Když tato dvě města , která jsem navštívil porovnám , Rovaniemi mi přišlo o mnoho hezčí .
Mým cílem ale nebylo jet poznávat do tohoto města památky, ale spatřit zdejší sněhových hrad. Je to největší hrad tohoto typu na světě. Pro ty z vás, kteří by chtěli nahlédnout dovnitř a nechtěli se sem trmácet jsem umístil na fcb. stránkách : po cestách klikatých světem i životem, i na stránkách svých video, které jsem pořídil v útrobách hradu.
Nejprve má cesta vedla k moři. Kemi leží na břehu severního cípu Botnického zálivu nedaleko švédských hranic. Když jsem se blížil k němu, na první pohled nebylo příliš znatelné, co je pláž a co je moře. Teprve když jsem přišel k jeho břehům, šlo to odlišit podle toho, že občas na hladině prosvítal led a byly též vidět rybáři, jak loví na dírkách, což je v severských zemích oblíbený způsob rybolovu a v mnoha případech i jediný technicky možný v zimním období.
Byl to velmi zajímavý a fascinující pohled na nekonečnou zcela zamrzlou hladinu Baltu, pokrytou sněhem, protkanou ostrovy, na kterých zářily bělokoré břízy, na zasněžené břehy i sněhem pokryté lodě odpočívajících na podstavcích mimo dosah vodní hladiny. Podél moře se proháněli lidé na běžkách po vzorně upravených běžeckých stopách. Ten romantický pohled na zimní královstvím jen trochu kazil pohled na několik továren okolo města. Nicméně i továrny jsou potřeba . Je tu především dřevozpracující a papírenský průmysl, ale jedno zdejší odvětví, konkrétně z oblasti těžby mne zaujalo nejvíce.
Je zde jediný chromový důl v Evropě. Dočetl jsem se, že ten chrom zpracovává nedaleká ferochromová elektrárna. S tím, jaký je její princip mi neporadil ale ani vševěd Google , tak kdyby někdo věděl více budu potěšen nějakou informací.
Po chvíli jsem od moře odbočil k březovému lesoparku a stanul před ledovým hradem , respektive před budovou kde jsou pokladny, restaurace a samozřejmě v rámci turistického průmyslu i prodejna suvenýrů. Ještě, nežli jsem vstoupil do budovy pozoroval jsem výrobu stavebních dílů, sněhových kvádrů ze sněhu, který přivážely bagry na svých předních lžících . Ty přivážely také ledové kvádry, které další dělníci těžili na blízkém břehu a opracovávaly motorovými pilami do požadovaných tvarů. On se totiž ten hrad během sezóny průběžně opravuje a hlavně rozrůstá, aby pak v době svého největšího rozpuku roztál a pak se zase s příchodem zimy staví nový ( je pokaždé jiný) a tak to jde pořád dokola od roku 1996, kdy byl postaven poprvé.
Návštěva hradu byla pro mne vskutku velkou cestovatelskou lahůdkou. Z venku byl vcelku nenápadný, ale to, co se skrývalo za jeho mohutnými zdmi bylo naprosto fascinující a ohromující . Nikdy bych nevěřil, do jaké dokonalosti a do jakých detailů dokážou lidské ruce vytvarovat takovou hmotu, jakou je sníh a led. Chyběla tam jen fyzicky ta zimní královna , ale stejnojmenná píseň od Arakainu mi rezonovala v hlavě . Až jsem si ji pak musel i pustit do sluchátek ze spotify i v reálu.
Ta první místnost byla velkou halou a pak se procházelo chodbami do různých dalších. Všude byly krásné sochy a úchvatné reliéfy. Nejvíce mne zaujala místnost s názvem sauna. Vše bylo tak neskutečně dokonale propracováno do sebemenšího detailu. Ať to již byla jakoby rozpálená kamna, metly, káď s vodou, kterou se polévají kameny , ale i třeba teploměr , rukavice a ručník.
Zrovna když jsem tam stál , jedna slečna chtěla usednout na lavici a její přítel ji chtěl vyfotit. Zakřičel jsem na ní : ,, Pozor, je to strašně horké” To byste nevěřili, jak uskočila a jaký měla vyděšený výraz ve tváři. Vyděšen byl i ten chlapík, takže nebránil čest dámy a já radši, aby si to nerozmyslel poodešel do jiné místnosti.
Nejen pro mne byla iluze naprosto dokonalá. Nemohl jsem se z toho místa odtrhnout, vracel jsem se stále do různých místností a procházel chodbami toho ledového království , které mělo podle mého onoho pověstného génia loci.
Odpoledne jsem se ještě prošel kousek za město k přístavu, hledajíc další zdejší atrakci, ledoborec Sampo, který slouží dnes již jen jako turistická atrakce pro plavbu mezi krami , kde se dá i plavat ve speciální kombinéze, kterou vám zapůjčí. Několik kolemjdoucích mne ale upozornilo, když jsem se ptal, kde jej uvidím, že jej neuvidím, protože je zrovna s turisty na moři , a také jsem ho neuviděl. Možná tedy jeden z dalších cílů mého putování? Uvidím, kam mne zavedou mé cesty klikaté , sám sebe někdy v tomto ohledu i dost překvapím , ale to plavání mezi krami mne docela láká.
Cesta k přístavu ale i bez ledoborce byla moc hezká a krom pobřeží, na kterém jsem pozoroval nádherný západ slunce jsem též viděl a nafotil pár pitoreskních starých dřevostaveb .
Zase jeden hezký den je za mnou a nyní sedím v nočním vlaku do Helsinek a kruh se pomalu uzavírá. Zítra tedy ještě prolétnu Helsinky a v pátek Varšavu a pak bude na řadě Praha a můj domicil Mělník.
