Egyptský deník, den sedmý – 4.2. 2022 – poslední den
Dnešní den byl onou pomyslnou tečkou za našim putováním po této zajímavé zemi. Ráno jsme se jeli podívat na hráz asuánské přehrady, kde ani nebylo nic k vidění , krom přehrady , četných policejních i vojenských hlídek a pomníku Egyptsko – sovětského přátelství, na který jsou Egypťané z podivného důvodu hrdi. Zřejmě jim dosud nedošlo, že ona bratrská pomoc nebyla nikdy nezištná a to , co sovětský svaz vzal si stokrát uzmul zpět a navíc z obdarovaného udělal svého vazala.
V této souvislosti bych chtěl podotknout, že již samotný vjezd na přehradní hráz je zpoplatněn a návštěva památníku též. Po krátké zastávce nad přehradou, kde jim ubývá voda, protože v Etiopii nedávno čekal nás téměř nekonečný přejezd do hotelu v Hurghadě. Náš autobus se vydal na nekonečně dlouhou cestu zpět , tam, kde jsme před pár dny začali naše putování.Délka v kilometrech byla 522 kilometrů , pro lepší představu je to stejně jako z Prahy do Budapešti.
Subjektivně však byla o mnoho delší, protože jsme často projížděli rozsáhlými aglomeracemi, kde, jak zpívá Karel Kryl : ,, Cesta je prach a štěrk i udusaná hlína.“ A k tomu v Egyptě četné retardéry neskutečně zpomalovaly naší cestu. . Jeden z účastníků zájezdu se takovým věcem věnoval detailně a napočítal jich 42. Mě spíše zajímala krajina a byl jsem doslova přilepen téměř po celou cestu o okénka a sledoval tu chvíli malebnou krajinu kolem Nilu porostlou palmami, banánovníky a protkanou zelenými poli s obilím. Po chvíli tu malebnost však, zejména v rozsáhlých aglomeracích vystřídala drsná realita. Domy připomínaly spíše slumy známé z filmu ,,Milionář z chatrče,“ či cikánské osady z východního Slovenska a mezi tím se po ulicích povalovaly tuny odpadků. Opravdu větší bídu a zároveň nepořádek jsem na vlastní oči neviděl , a to mám procestován již pěkný kus světa.
Zamýšlel jsem se nad tím, proč se ti lidé žijící v těchto slumech ve svých životech neposouvají nikam dál a žijí tak, jak žili jejich předci a patrně tak budou žít i jejich potomci.
Vzpomněl jsem si na svou babičku. Byla před druhou světovou válkou učitelkou na Podkarpatské Rusi. Učila ve venkovské jednotřídce ve Volovci, v horách, kam chodily děti i z okolních vesnic. A v tom je podle mne ten problém. Ty děti tam chodili jen krátce , během zimy. Úderem jara je rodiče přestali posílat do školy . Musely se věnovat něčemu jinému, než bylo vzdělávání . Pásly dobytek a pomáhaly na polích i v tomto útlém věku. Moje babička chodila , mnohdy i mnoho kilometrů pěšky do jejich nuzných stavení a přesvědčovala ty rodiče, jak je důležité vzdělání pro
budoucnost jejich dětí. Ačkoliv měla velký dar výřečnosti a přesvědčovací talent, v tomto se jí moc nevedlo, zhruba 80% lidí se jí nepodařilo přesvědčit, ani po opakovaných návštěvách .
Vzpomněl jsem si na babičku, při každé návštěvě Ukrajinského venkova, kde je vše jak ve skanzenu. U každého dřevěného domu kravka, políčko, a další domácí zvířata . Vesnice , ve kterých jsou povětšinou jen ženy . Muži , ti ze schopnějších vydělávají při mnohdy otrockých podmínkách v zahraničí. Ti z mužů, kteří zde zbyli jsou povětšinou starci, nebo alkoholici. Pro nás, návštěvníky se vše jeví tak idylicky, fotogenicky, ale pod tím vším se skrývá tvrdý boj o přežití a tak to jde dál a dál . Ve městech na Ukrajině je to o mnoho lepší.
V Egyptě však tomu není tak ani ve městech, alespoň v těch, kterými jsme projížděli i v těch, která jsme měli možnost projít. Na některých místech jsem byl tou bídou doslova otřesen. Úplně nejsilněji na mne zapůsobily děti, které žebraly u jedné ze zastávek našeho autobusu a doslova se vrhaly na naše svačiny, které jsme jim dávaly . Při tom pohledu mi bylo doslova do pláče. Kam se asi takové děti v životě posunou ? Naučí své děti něčemu jinému, nežli žebrat u autobusu? Myslím, že je zde v Egyptě na vině také především špatná kvalita vzdělání. Náš průvodce nám říkal, že tam končí povinná školní docházka v 11 letech. A k tomu mají daleko více prázdnin na rozdíl od našich dětí. A v tom je podle mého odpověď na o otázku , proč jsou některé státy i v dnešní době tak chudé , a spousta lidí sotva přežívá a jejich život nemá perspektivu. Některým autokratickým režimům samozřejmě takovýto stav naprosto vyhovuje a podporují ho, protože
Však již Jan Amos Komenský se snažil propagovat vzdělání jako hybnou sílu pokroku. Jedna z jeho základních tezí zněla : : „Vzdělávání národa je cestou k lepšímu žití. “ Bohužel ani v době internetu ty myšlenky ještě daleko nedoběhly. Alespoň do Egypta určitě ne.
