Egyptský deník, den šestý- 3.2. 2022
Dnes jsme se vydali z rána na poměrně vzdálenou , téměř 300 kilometrů dlouhou cestu z Asuánu autobusem do jižního Egypta k Súdánským hranicím.
Cílem naší cesty byla návštěva archeologické lokality Aby Simbel, ve které jsou impozantní starověké egyptské chrámy vytesané do mohutného skalního masivu . Na tomto chrámovém komplexu je krom toho , že je naprosto fascinující tak, že vám doslova vyrazí dech i to, že chrámy byly postaveny dvakrát. Poprvé tomu bylo zhruba před 3300 lety a podruhé mezi lety 1960 až 1980. Tato druhá výstavba a přemístění komplexu , při kterém pod záštitou UNESCO odborníci rozřezali původní chrám na více než 1000 kvádrů o váze kolem 30 tun a kvůli postupnému zaplavování nově vznikající Asuánské přehrady jej složili znovu jako dokonalé trojrozměrné puzzle o 180 metrů dále. Jedná se podle dostupných pramenů o dosud největší archeologický – inženýrský projekt v historii.
Svým dokonalým technickým provedením mi tento projekt připomněl náš , český majstrštyk, kterým byl úspěšný přesun kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě , který byl v roce 1975 přesunut na kolejích o 841 metrů a nepotkal jej tak smutný osud, jako ostatní domy starého Mostu, které byly zcela srovnány se zemí a údajně jedno z nejlépe dochovaných historických měst tak jíž známe díky necitlivým komunistickým plánovačům již jen z fotografií.
Návštěvy tohoto komplexu , který je většinou jen nabízen fakultativně cestovními kancelářemi nelitujeme. Byla to opravdu nádherná podívaná . Málo kdy je ke spatření něco tak impozantního, a dovoluji si říci, že až megalomanského. Ony ty chrámy totiž již v době své výstavby měly být onou pomyslnou bránou do starověkého Egypta , aby všichni připlouvající po Nilu žasli nad velikostí, slávou a mocí Egypta. Alespoň na mne tato návštěva působila naprosto ohromujícím dojmem. Když jsem tak procházel kolem a uvnitř, bylo mi jen trochu líto, že tak dokonalé dílo, a to tím myslím i jeho přemístění je občas narušeno necitlivými zásahy člověka v tom smyslu , že tu je vidět kabel vedoucí k elektrickému osvětlení . Samotné reflekory by mohly být též méně nápadné, aby nenarušovaly celkový dojem. Ale jsme v Egyptě a zde se na takovéto věci bohužel příliš nehledí. S podobným nešvarem jsem se setkal v menší i větší míře ve všech památkách, které jsme navštívili.
Ač cesta tam i zpět vedla pouští, i zde bylo co k vidění. Zaujaly mne místy rozlehlé zelené plochy na kterých rostlo obilí a sem tam byl vidět i nově založený sad. Jde o projekt namířený k rozvoji zemědělství s využitím zavodňovacích kanálů, který je podporován egyptskou vládou a tak i poušť přestává být zcela pustou. A životodárný Nil pomáhá lidem v této jinak nehostinné zemi přežít a uživit se, což při současné populační explozi , která v této zemi panuje je víc než důležité. Zajímavé také je, že některé plodiny na této zúrodněné písčité půdě dosahují větších výnosů, než v tradičním zemědělství. K takovým plodinám patří například brambory.
Poušť mi cestou ukázala také své další nepopsatelné kouzlo . Cestou zpět jsme spatřili fatamorgánu. Autobus nám na chvílí u tohoto pozoruhodného jevu zastavil, abychom mohli tento velmi zvláštní přírodní úkaz pozorovat. Stál jsem na kraji silnice a v němém úžasu jsem se díval na tuto fascinující podívanou. Představoval jsem si, jak k ní jde žíznivý poutník na pokraji svých sil s rozpraskanými rty . Zdá se být blízko, na dosah ale jde jen a jen o přelud. Je to strašně realistické daleko více, než bylo v mých představách.
Přijížděli jsme do města Asuánu, kde nás čekal poslední večer zde a zítra již poslední před odjezdový v Hurghadě. Domluvili jsme se s našimi Českoitalskými kamarády Martinou a Mikym, že místo večeře na lodi vyrazíme do víru nočního Asuánu.
Nejprve jsme šli po nábřeží reky Nil, kde nás co chvíli obtěžovali všudypřítomní prodejci všeho možného i nemožného. K takovým jevům jsme však již byli vyzbrojeni značnou dávkou asertivity, bez níž to ani jinak v této zemi nejde. Po chvíli jsme odbočili do centra města a ocitli se úplně v jiném světě, na obrovské tržnici, kterou bylo zaplněno mnoho ulic. Všude bylo plno lidí, oděných většinou po arabsku .
Ten exotický charakter podtrhovala vůně koření i jídla připravovaného na ulici. Na jiném místě jsme zase spatřili prodej drůbeže, která byla v klecích , i to, co bylo na našem venkově dříve běžně k vidění, zabití zvířete podříznutím krku před jeho předáním zákazníkovi. Nakoupili jsme si zde velmi levný, zdravý a chutný ibiškový čaj, který zrovna při psaní tohoto článku, již ne v Egyptě, ale ve své pracovně doma popíjím .
U stánku jsme si dali vynikající falafel i s oblohou v pitě a jedna porce stála v přepočtu neuvěřitelných 20 korun českých. A to ještě nám dal sympatický prodejce ochutnat předem a ještě misku jiného jídla jako bonus, či pozornost podniku jsme dostali k tomu.
Již jsme byli téměř na odchodu, kdy nás oslovil jeden prodejce a protože se z něj posléze vyklubal velký Italofil, i díky našemu kamarádovi Mikymu nás pozval na malé občerstvení a popovídání. Ukázal nám mimo jiné, jak se vaří egyptská nepražen káva v džezvě v horkém písku a kdybychom zde nebyli poslední večer, mohli bychom i přijmout jeho pozvání na oběd k němu do rodiny následující den. Cestou k lodi nás ještě zaujala přeplněná čajovna, kde muži u čaje sledovali napjatě fotbalový zápas mezi Egyptem a Kamerunem. Bylo to takové zvláštní spojení , myslím tím fotbal s čajem. Jak my , tak Italové to máme spojeno s jinými nápoji a čaj k nim rozhodně nepatří ani omylem.
Opět mne to přesvědčilo o tom, že když se člověk i ve světě , kde jsou hodnoty o tolik vzdáleny našim, evropským chová normálně, svět jej přijme s otevřenou náručí a obohatí. Jak diametrálně jiný úhel pohledu na život v Egyptě jsme získali my na rozdíl od jiných účastníků zájezdu, kteří pozorovali na lodi připravený program břišních tanců, či ti, kteří se ,, odvážili “ jít na nábřeží, ale jak nám říkali znechuceni se vrátili, protože je obtěžovali prodejci všeho možného i nemožného. A přitom stačili popojít o dvě ulice a všechno mohlo být úplně jinak.
