Cesta a uprostřed je cíl
14-17.ledna 2023
Většinou se říká, že cesta je cíl. Tato cesta má cíl někde uprostřed . Mým cílem je vzdálené město Dnipro. A protože bych se vrátil rád i zpět, můj cíl je uprostřed.
Tato cesta se naprosto vymyká z mých dosavadních cest . Nikdy jsem nejel do oblastí, kde je konflikt , či válka veden přirozeným pudem sebezáchovy .
Pud sebezáchovy jsem samozřejmě neztratil, ale někdy jsou v životě situace, kdy člověk musí zariskovat aby mohl udělat něco, co považuje za důležité .
Již dlouho jsem se zamýšlel nad tím, jak musí trpět tzv. vnitřní uprchlíci na Ukrajině . Je jich kolem 8,5 milionu a jsou uprchlíky ve vlastní zemi. Mnozí z nich prošli doslova válečným peklem. Přišli mnohdy o všechno. O své domovy i své blízké. Jejich největší koncentrace je právě v Dnipru.
Podařilo se mi navázat kontakt s jednou humanitární organizací tam působící a ve spolupráci s Farním úřadem evangelické církve v Mělníku a za podpory Městského úřadu v témže městě založit sbírku, která by měla pomoci těm nejpotřebnějším , to jest dětem. Jak jsem zjistil, v Dnipru nejsou jen děti se svými maminkami, ale bohužel také, a to je srdcervoucí i sirotci, kteří již své rodiče nikdy nespatří a také děti s válečnými zraněními, které jim budou po celý zbytek života připomínat, co to je Rusko .
Považuji tedy za slušné, ale i pro účely sbírky za prospěšné jet přímo na místo a domluvit detaily spolupráce, kterou bych rád viděl v delším časovém horizontu a také si myslím, že na místě samém budu mít lepší vhled do problematiky .
Začátek mé cesty poznamenala velmi smutná událost v Dnipru, která se stala zrovna v den mého odjezdu. Ruská raketa zasáhla obytný dům v jehož troskách zahynulo mnoho lidí. K tomu dva útoky na Kyjev balistickými raketami , které nelze včas identifikovat .
Odjížděl jsem s velmi smíšenými pocity a připustil jsem si i myšlenku, že ta cesta je jiná i v tom, že se nemusím vrátit. Hrozba dalšího ruského útoku stále není zažehnána. Mluví se tu především o severním směru vedeném z Běloruska na Kyjev.
Ta válka je vedena ze strany ruských agresorů velmi zákeřně a zcela v rozporu s mezinárodním právem a ženevskými konvencemi . Útočí na bezbranné civilisty a ničí jim domovy i základní infrastrukturu.
První část cesty jsem absolvoval lůžkovým vlakem regiojetu z Prahy do polského města na hranici s Ukrajinou Przemysl. Při přestupu na vlak do Kyjeva jsem musel projít polskou pasovou kontrolou a vystál si téměř hodinovou frontu.
Legendární televizní záběry z Przemysle z počátku války připomínaly již jen ne četní dobrovolníci rozdávající zdarma telefonní karty , občerstvení a informace . I ty davy lidí byly o poznání menší a lidé, v drtivé většině ženy a děti proudily oběma směry.
Již cestou z Prahy a stejně tak i ve frontě na pasovou kontrolu jsem se ptal lidí, proč jedou tam. Vysvětlení se mi ve všech případech dostalo takové, že jedou navštívit někoho z rodiny.
Uvědomil jsem si po prvotním údivu, že je to vlastně normální , lidské a zcela pochopitelné.
Ta válka mnoho rodin roztrhla. Muži museli zůstat kvůli brané povinnosti ve své vlasti s někdo zase nedovede jen tak opustit místo, kde žil celý svůj život. Zrovna tak touha alespoň na chvíli vrátit se do krajiny svého dětství i přes rizika s tím spojená je u někoho silná.
Vlak do Kyjeva mne mile překvapil. Byl krásný, čistý , moderní, velmi pohodlný zkrátka takový, jaký by mohli naše dráhy jen závidět. Vzhledem k tomu, že na Ukrajině je širokorozchodná trať byl i prostornější. Ve Lvově byl ve vlaku i dozásoben bufet a tak jsem se mohl během cesty i občerstvit.
Na první pohled to na mne působilo, jako když je vše v pořádku.
Z té falešné představy mne vyvedl pohled z vlaku po setmění. Byla to téměř absolutní tma a totéž se odehrávalo i při průjezdu městy a vesnicemi . To vše kontrastovalo s jasnou, hvězdnou oblohou která je ve tmě nezamořené světelným smogem vlastně. nádherná.
Tím ale rozhodně nechci zlehčovat situaci , jen se snažím přiblížit oblohu z dob před tím, než Edison vynalezl žárovku. Naopak uvědomění si té tmy a její příčiny na mne působilo velmi smutně a depresivně.
Jiné to nebylo ani v hlavním městě Kyjevě. I nádraží bylo na mnoha místech zahaleno tmou , jakož i město, po kterém jsem se chvíli v mezičase, který jsem měl před přestupem na další vlak procházel. Další jinakostí, kterou jsem zaznamenal v Kyjevě bylo velké množství vojáků v uniformách jedoucích bránit svou vlast.
Z toho mi bylo velmi smutno, když jsem si uvědomil, kam ti mladí kluci ve věku mého syna jedou. Z pár krátkých rozhovorů s nimi jsem si též potvrdil, že odhodlání Ukrajinců bránit svou zemi je velmi silné a nezlomné.
V dalším vlaku mne čekala další v pořadí druhá vlaková noc na mé cestě. To už nebyla ta moderní souprava, kterou jsem jel od hranic do Kyjeva.
Byla to klasika , kterou znám z dřívějších cest po této zemi. A zakoupil jsem si nejlevnější lehátko v otevřeném vagonu tzv. plackartu.
To je taková zdejší specialita a zároveň i způsob levné noční přepravy. Vyšlo mne to na 200 korun a absolvoval jsem během cesty zajímavý rozhovor s 28 letým klukem, který pochází z Rusy obsazeného Melitopolu a přišel o všechno, včetně domu, který mu zničila ruská raketa.
Své vyprávění mi doplnil i otřesnými fotografiemi zničeného města a nepřátelských raket.
Rozeznám nyní tedy bezpečně raketu Grad od S 300. Byl bych ale o mnoho radši, kdybych takový poznatek nemusel mít a zažil zase Ukrajinu tak, jak jsem ji znal. Jako hezkou a bezpečnou zemi, plnou přívětivými lidí.
Věřím a přeji si z celého srdce, že tomu tak brzy bude a má příští cesta povede do Kyjeva na oslavu dne vítězství.
