Během mé služby se nic zvláštního nestalo 20.1.2022

Během mé služby se nic zvláštního nestalo 20.1.2022

Když jsem přemýšlel, co napsat o posledním uceleném dni mého finského putování, napadlo  mne hlášení , které jsme museli podávat na vojně při předání služby : ,,Soudruhu majore( eventuálně jiná hodnost) , během mé služby se nic zvláštního nestalo”.

Obdobné hlášení , naštěstí již bez oslovení soudruzi, které se mi i tehdy příčilo vyslovit podávám i Vám o mém posledním dni v Helsinkách a ve Finsku . Zítra se již budu vznášet v oblacích do Varšavy, poté do Prahy, abych se posléze přepravil pozemskou cestou do mého bydliště v Mělníku. 

Do Helsinek jsem přijel nočním vlakem z Kemi a i trochu jsem se vyspal. Kdybych měl charakterizovat finské vlaky, alespoň ty, co jsem poznal, tak rozdíl oproti našim tam je. Jsou vzorně čisté.

Zaujalo mne též to, že je v každém prostoru vymezen  prostor pro telefonování. Jedná se o uzavřený prostor, který mi připomínal telefonní budku a oni to i Finové využívají, takže jsem nemusel poslouchat jako v našich vlacích mnohdy velmi hlasitě prezentované , většinou zcela nezajímavé příběhy.

Ranní Helsinky mne přivítaly počasím, do kterého by ani psa nevyhnal. Přes to jsem několik psů potkal a i já jsem se toulal deštěm a snažil se v té psotě najít něco pozitivního.

První myšlenka , která mne napadla bylo jít do tržnice a věnovat se místní gastronomii . Pak mne ještě napadlo, že bych mohl zkusit zjistit, zda-li tady nejsou otevřené sauny, neboť se zdejší covidové restrikce liší podle regionů. Na severu byly všechny bez výhrady zavřené.

Cestou jsem vyfotil několik kalužovek. Tak říkám způsobu focení , kterému jsem se naučil na jednom kurzu. Jde prakticky o jakési focení naruby a tedy i o jiný úhel pohledu. Čočku fotoaparátu svého smartphonu přiložíte ke kaluži opačně než fotíte. Výsledkem je zcela odlišná fotografie s velmi výrazným efektem zrcadlení. No a když nikde není kaluž? Tak si ji můžete snadno vyrobit. Stačí na zem vylít trochu vody. 

Tržnice mne opět nezklamala a svou návštěvu v ní jsem opakoval ještě na konci dne, který i zde je velmi krátký, i když slunce zapadá o něco déle než na severu i dříve vychází . Tržnice se v místním jazyce nazývá Vanha Kauppahalli. Jedná se o unikát jedné z mála v Evropě dochovaných starých  klasických  tržnic s malými dřevěnými stánky. Původní neorenesanční sloh budovy byl v mnoha směrech zachován od doby otevření v r. 1889 a tržnice tak patří k jedněm z mnoha architektonických památek .

Ráno jsem zamířil již ne naslepo jako před týdnem k mému, dnes již mohu říci oblíbenému stánku a koupil jsem si výborný krevetový salát. Pak jsem šel stále v hustém dešti občas doplněným mokrým sněhem městem 3 kilometry směrem k vyhlášené finské sauně, která se jmenuje Löyly, na místo odkud turistické bedekry slibují krásný výhled na Finský záliv .

Anotace v google mapách mi ukazovala , že mají otevřeno, ale po zkušenostech ze severu jsem to bral s rezervou. Cestou jsem procházel kolem hezkých secesních domů i impozantní vilovou čtvrtí. Když jsem došel k pobřeží Baltu skýtal se mi i v tom počasí krásný pohled na mořské vlny rozrážející se o růžové balvany , které byly rozesety kolem pobřeží na oblázkové pláži. Kdyby nepadal déšť , určitě bych tam alespoň na chvíli smočil své tělo suchozemce, který se málo kdy udrží tam nevlézt. Můj nejsevernější rekord je zatím z Islandu, kdy jsem si zaplaval v moři 90 kilometrů od polárního kruhu . To jsem ale poté mohl přejít do sucha . Tady jsem tu možnost neměl. 

Když jsem přišel k sauně , byla samozřejmě zavřena. Příjemné však bylo, že byla otevřena restaurace ve stejné budově a ještě příjemnější bylo to, že uprostřed ní byla krbová vložka prosklená ze všech stran, ve které plál oheň a praskalo dřevo. Abych znásobil hřejivý efekt, k objedu jsem si k jídlu panáka Kostenkorvy.

K jídlu jsem si dal guláš ze soba s brusinkovým terčem a provedl jsem jakési symbolické rituální rozloučení s tímto zvířetem, které jsem na severu tak často potkával. Pak jsem si dal ještě čaj a v teple krbu pozoroval Finský záliv přes celoplošně prosklenou stěnu restaurace.

Protože se mi nechtělo jít opět v dešti,  tramvaji  číslo 6 jsem dojel k tržnici. Koupil jsem domů pár lahůdek, především uzené sobí maso , které jsem před tím od prodavačky ochutnal a na závěr dne jsem si dopřál polévku z lososa, kterou jsem pozřel první den v Helsinkách a která mne svou chutí fascinovala. 

Aby nezůstalo jenom u gastronomie, cestou do hotelu jsem si prohlédl důkladně ještě evangelickou katedrálu, která je nejznámější architektonickou památkou města a také nejviditelnější   a  zanechal zde ve sněhu svou stopu a jak to tak mám když se vracím z cest, odjíždím i s určitou lítostí z míst, která mi přirostla k srdci, a kde jsem zanechal i kus své duše.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *