1. den v Fezu , sám se divím, kam všude vlezu…
13.10.2022
Na cestách mne baví poznávání jinakostí našeho světa, který má tolik různých podob, až se mi někdy motá z toho všeho obrazně řečeno hlava.
Pozoruji, vnímám, kladu si otázky, nalézám odpovědi, googluji, ochutnávám . Strašně mne tento způsob života obohacuje a i svým způsobem fascinuje, protože stále poznávám něco jiného, nového, o čem jsem neměl donedávna ani tušení, že existuje.
Jen v letošním roce jsem měl možnost spatřit drsný sever za polárním kruhem, plavit se po Nilu, zažít opulentní oslavy Velikonoc ve Španělsku, poznat nádherné kouty Itálie na Ischii a v okolí Sorrenta , včetně proslulé ,, Stezky Bohů” i překvapivě krásný Turín na severu, oslavy Svatojánské noci ve Švédsku i projít se tamní přírodou, zopakovat si mému srdci blízká místa v jižní Anglii i ji přetnout pěšky od pobřeží k pobřeží kolem Hadriánova valu, navštívit skotský Edinburg, německou Míšeň a pár krásných měst ve spolkové republice Sasko, bavorský Mnichov s tamním svátkem piva – Októberfestem , podniknout cestu po Bulharsku, a zastavit se v Belgii.
To vše jsem podnikl dílem sám a dílem s manželkou v letošním roce.
A kolik gastronomických lahůdek jsem ochutnal, fantastickou. polévku z lososa i maso z losa, ve Finsku, vynikající obložené chleby s krevetami ve Švédsku, o španělské a italské kuchyni ani nemluvě, ten výčet dobrot by byl převeliký , protože v těchto dvou zemích je naprosto vyloučeno, že by člověk tzv. šlápnul vedle .
Hlavně tu Španělskou kuchyni řadím ke gastronomickému Olympu a vždy se odsud vrátím o nějaké to kilo těžší, což je hmatatelný důkaz toho, že mi tu chutná.
Je pro mne fascinující, kolik má jen naše poměrně malá Evropa rozdílných forem a tváří. Natožpak ten další, jiný svět, který je tomu našemu na hony vzdálen.
Včera v noci jsem do takového jiného světa přiletěl a po třech hodinách letu jsem přistál v marockém městě Fez. Jedná se o třetí největší město v této zemi po Casablance a Rabatu. Některé prameny uvádí, že druhé. S celou přilehlou aglomerací má ke dvěma milionům obyvatel. Co mne sem lákalo nejvíce , tím byla největší středověká medina a koželužny.
Medina je zvláštní svět obehnaný zdmi s úzkými uličkami bez automobilového provozu, ale v její hlavních tepnách je od rána do pozdní h nočních hodin pěkně živo.Nabízí se zde nepřeberné množství produktů s můžeme si zde koupit koření, šperky, výrobky z kůže, zeleninu, ovoce, ale třeba též jehněčí hlavu nebo živou slepici.
K samozřejmosti patří též nepřeberná paleta jídel , sladkostí i čerstvě lisovaných ovocných šťáv. Můžete si ale třeba i odpočinout v hamamu, který slouží k očistě těla v parní lázni a relaxaci a spojit to s masáží. A kolem těch obchodů a stánků proudí davy převážně místních protože není již turistická sezona sem a tam.
Krom tisíce produktů zde můžeme i vnímat nepřeberné množství vůní i pachů. Je to úžasné pozorování a vstřebávání oné jinakosti světa . Věnoval jsem tomu celý den i část noci a co chvíli jsem byl překvapen něčím novým, zajímavým. Pokud to šlo, zkusil jsem i nějaké interakce s místními . Pohovořil jsem tak třeba s prodavačem limonád, hráčem zde rozšířené deskové hry Parchisi , anebo si zahrál v jedné uličce s dětmi fotbal. Ty děti z toho měly velkou legraci a ochotně mi pak pózovaly před fotoaparátem.
Na rozdíl od nás zde děti ještě jsou v ulicích, kde si hrají a nesedí doma u PC , či s mobilním telefonem. Bylo pro mne úžasné pozorovat ty šťastně rozesmáté dětské tváře, hrající si tu s míčem a onde jen s prázdnou pet lahví, nic jiného jim ke štěstí nechybělo a že to bylo na nich vidět.
Oproti těm hlavním tepnám je medina protkána někdy až velmi úzkými, temnými uličkami , že jsem si někdy připadal jako skaut skládající bobříka odvahy.
V těch uličkách, kterých je prý v medině 10 200 není snadné se pohybovat, a navigace často selhává. Ale zatím jsem se vždy nějak vymotal, a to i včera kolem půlnoci, když jsem se sem dostal z letiště. I když včera mne to i něco i stálo. Ale bylo již po půlnoci, tak jsem to bral tak, že nechci dlouho bloudit.
K tomu arabskému světu totiž patří, že si mnozí myslí, že nám peníze rostou na stromě a zkouší si říci o peníze i za sebemenší radu a tak je třeba být proti tomu imunní a odmítat a nebát se být při tom rázný.
Včera jsem ale učinil vyjímku , přeci jen vidina postele mi za to stála. A orientace v té tmě, v novém prostředí a spleti úzkých ,temných uliček bez signálu GPS nebyla zrovna nejlepší. Ale dostalo se mi u pomoci zcela zdarma. Dnes jsem byl však nekompromisní a odmítal . A to odmítání mi šlo velmi dobře. Oni to prostě zkouší.
K mým největším zážitkům zde ve Fezu byla návštěva jedné z místních koželužen. Pro někoho je to tvrdá a zdraví škodlivá práce, pro jiného turistická atrakce. Patřím naštěstí k té druhé skupině.
Hned u vchodu obchodu s koženými výrobky stál jeden pokušitel turistů se svazky máty, kterou nabízel a ukazoval směr k terasám odkud je vidět na koželužnu. Samozřejmě žadonil o peníze, které jsem mu samozřejmě nedal a vystoupal do nejvyššího patra a odkud mne čekal opravdu velmi nevšední zážitek.
Pozoroval jsem , jak dělníci tam dole pár metrů pode mnou zpracovávají kůže. Jedni ořezávali tuk, jiní ty kůže namáčeli v solném roztoku další ponoření téměř po pás v kádích a to vše dle stejného výrobního postupu, který se nezměnil od dvanáctého století.
Většina z nich neměla vůbec žádné ochranné pomůcky a byli ponoření v těch kádích jen tak. Zřejmě ještě neměli za sebou školení o bezpečnosti práce…k tomu všemu se vzhůru linul pach , který byl směsicí pachů loje a barev.
Slabší povahy z řad turistů měly neustále u nosu svazek máty. Já jsem to dal bez ní, mám tak komplexnější pohled na celou tu výrobní proceduru. Také jsem zjistil že si zde dělník za tuto práci vydělá v přepočtu cca 7000,- Kč za měsíc.
Ale vlezl jsem i do pekárny a pozoroval výrobu chleba . Byl to též fascinující zážitek cítit tu vůni a pozorovat jak pekař ty kulaté placky z chlebového těsta vkládá do pece, v níž plápolá oheň.
Další část dne až do pozdních nočních hodin jsem se toulal tou obrovskou medinou, ve které jako vy se zastavil čas. Pozoroval jsem to hemžení, i záplavu produktů, ochutnával zdejší jídla s vypil litry čerstvě vylisovaného džusu z granátových jablek, který je zde za pár korun, probíhá jejich hlavní sezona a dle mému studiu na googlu jsou i velmi zdravá.
Samozřejmě, že jsem i několikrát zabloudil, ale nakonec jsem se vždy nějak vymotal. A také postupně zjišťuji, že není se čeho bát ani v těch temnotách některých ulic. Nezažil jsem ani náznak , byť sebemenších ohrožení.
Opět se mi osvědčuje to, že když se k nim člověk chová přátelsky a otevřeně, tak mu oplácejí stejnou mincí. To se mi stává všude na světě, jen u nás v Čechách jsem se bohužel setkal s naprostým opakem. Inu jiný kraj, jiný mrav.
